Vítejte na stránkách CHS Tříbarevná láska, reg. č. 566/07

Zakladatelkou rodu by se brzy měla stát naše fenka bernského salašnického psa Cindy Vastré.

Jak to u nás začalo?

 Jak to u nás začalo? Jedním slovem – POZDĚ.Dlouho jsme bydleli s manželem a dvěma kluky v bytovce na plzeňském sídlišti Slovany. Po psu jsme toužili celá léta, ale do bytu jsme jej zavřít nechtěli. Když jsme se konečně přestěhovali do domku, bylo jasné, že bude i pes. Kluci byli již dospělí a mně začínal scházet další člen domácnosti. Každoročně jsme navštěvovali nějakou výstavu psů, kde nás v posledních letech nadchlo plemeno BSP. Pak už byla volba jasná. Vše urychlilo i to, že dcera mojí kolegyně je zkušená chovatelka paní Ing.Milena Benešová ( CHS Berfan). První dotaz na volná štěňata tedy směřoval na ní. Bohužel však krytí plánovala nejdříve za rok a tak jsme hledali jinde.Chlapi usoudili, že tak dlouho již čekat nechtějí, a že i ten malý tvoreček bude ten nejlepší dárek k mým kulatinám . 

V té době jsme toho ještě moc nevěděli o tomto skvělém plemeni, o standardech, chovatelských stanicích , o klubu a koneckonců ani o psech obecně.Věděli jsme jen, že chceme „papírové“ štěně. Dlouhé telefonické konzultace s Ing. Benešovou ( tímto ještě moc a moc děkuji) nás zavedly až k našim chovatelům Jarce a Vaškovi S t r e j c o v ý m  a jejich bezva dětem Kristýně a Michalovi .Oni i Ing. Benešová nám dali jako naprostým začátečníkům cenné rady a doporučili raději fenku než psa. Už naše první návštěva byla osudová. Když jsme se všichni přijeli podívat na štěně, byla volná už jen jediná fenka.Byla to láska na první pohled. Trochu víc pihovatá, než jsem si představovala, ale jinak nádherná. Hned jsme si „plácli“ a po obstarání nezbytností jsme si ji za týden již jako tříměsíční, zcela socializovanou, odváželi. Rozhodlo i to, že jsme si dopředu pro ni vybrali jméno Cindy bez ohledu na to, jaké bude mít v průkazu původu. K našemu překvapení se tak jmenovala i oficiálně. 

Zalíbilo se mi, že Strejcovic obě feny, Berry Berfan a Bekky Vastré, žijí pouze venku (naivně jsem si myslela, že tento pes musí žít mimo dům) a doufala, že to tak bude i u nás už proto, že mám v domě zubní ordinaci a nechtěla jsem, aby pes z hygienických důvodů byl těmto místnostem nablízku.Vybudovali jsme prostorný kotec a krásnou zateplenou boudu 1+1 s vyhlídkou do zahrady. Ale jelikož jsme si Cindičku přivezli za krutých mrazů začátkem února 2005, doporučil nám veterinář nechat ji do vyrovnání teplot v domě. A tak to také zůstalo. Nikdy se v boudě nezabydlela a v kotci pouze přijímá žrádlo.Postupně jsme zjišťovali, že Cinda nestojí o bůhvíjaký výběh, ale, že chce být prostě tam, kde jsme my. A tak má k dispozici všechny prostory domu i zahrady ( kromě ordinace a čekárny). 

Stala se miláčkem ( skoro) všech našich pacientů a nejraději by strávila čas, kdy pracuji, u vrátek, vítala a vyprovázela všechny příchozí, nechala se drbat, hladit a lustrovala zavazadla, nehodí-li se něco k snědku. Občas také „ zazlobí“, to např . když zkrátila vzrostlý plot z tují na 20 cm a některé zcela vykopala, ale jinak je naprosto skvělá. A tak skoro není dne, kdy bych nepřistihla mého muže, jak s hlavou položenou na Cindině jí šeptá do ouška: „ Jak jsme tě mohli tak dlouho N E M Í T !!! „